Fiskální pakt nebo otroctví?

Vláda se "vrací do hlavního proudu evropské integrace", řekl Sobotka po schválení přistoupení Česka k fiskálnímu paktu.

Nicolas Vadot - The Independent

Fiskální pakt nařizuje signatářům, aby státy do svého právního řádu, nejlépe přímo do Ústav, měly zakotvit pravidlo, že by jejich strukturální rozpočet měl být v podstatě vyrovnaný nebo v přebytku. Povolený bude u strukturálního rozpočtu deficit do výše 0,5% HDP dané země. Na to, zda země pravidlo ukotvily v domácím právu či ne, bude dohlížet Soudní dvůr EU. Provinilé zemi by mohl udělit pokutu do výše 0,1% HDP.

Snaha o vyrovnaný rozpočet by měla být klíčovou záležitostí každého státu, každé vlády. Kam vede neúměrné zadlužování můžeme sledovat v reálu na situaci Řecka, Španělska a dalších států EU. Nejdříve se nasekají dluhy, kterými se uplácí voličstvo a následně to končí těžkým vystřízlivěním, mohutnými škrty a neúnosnou nezaměstnaností.

Pokud Česká republika k fiskálnímu paktu přistoupí, vzdá se možnosti mít svůj státní rozpočet plně ve svých rukou. V případě neplnění podmínek fiskálního paktu by nastoupila EU, která by pro náš stát vytvořila rozpočet sama bez ohledu na to, co je potřebné či nikoli.

Fiskálním paktem dáváme Evropské unii do ruky nástroj, kterým může přímo ovládat ekonomiky členských států. Doposud se tak dělo nepřímo formou různých kvót a dotací. Je v našem zájmu, aby náš státní rozpočet tvořil bruselský úředník od svého stolu bez znalosti místních poměrů?

Snaha o vyrovnaný rozpočet je chvályhodná, ale kvůli tomu není zapotřebí vzdát se základní národní pravomoci. Daleko přínosnější je navrhovaná finanční ústava, která de facto zakazuje tvoření deficitních rozpočtů.

Jenže naši socialisté o vládního kormidla jsou nadšení vlezdobruselisté, a tak prosazují převést další pravomoc na bruselskou centrálu. Dost dobře nechápu, proč bychom měli přijímat fiskální pakt teď, když by začal platit až v době přijetí eura, a takové datum je prozatím v hodně vzdálené budoucnosti a ve hvězdách.

Co by znamenala funkčnost fiskálního paktu pro náš stát? V prvé řadě přijetí eura. Dále dodržet strukturální rozpočet na maximálním schodku 0.5% HDP, což je v současné chvíli na hranici dvaceti miliard. Náš schodek státního rozpočtu se ale pohybuje na pětinásobku této sumy, takže by musely nastat velké škrty.

Především by vzaly za své všechny sliby o vyšších výdajích státu například u důchodů, platů státních zaměstnanců či u sociálních dávek. Bohužel, ani to by nestačilo, a tak by nutně došlo k nárůstu daní, které by nutně zasáhly každého obyvatele našeho státu a ne jen ty bohaté.

Vzhledem k tomu, že fiskální pakt je povinný pro země platící eurem, tak v takovém případě bychom i my museli dostát dřívějšímu závazku v podobě ESM, který je rovněž povinný pro státy platící eurem. Znamenalo by to okamžité odeslání více než 30 miliard korun a záruky za závazkyza špatně hospodařících států EU ve výši 280 miliard korun.

Bohuslav Sobotka označuje vládní schválení fiskálního paktu za návrat do hlavního proudu evropské integrace. Je-li hlavním proudem myšleno úplné vzdání se národní suverenity a základních pravomocí Bruselu, bezmyšlenkové odkývání všeho, co Brusel vytvoří nadšenými eurohujery, pak by bylo daleko lepší uvažovat, zda má pro náš stát smysl být členem takového spolku.

Evropská unie se od doby podání naší přihlášky totálně změnila. Tehdy to byla Evropa spolupracujících suverénních států, které si dohodly vzájemně výhodné projekty, například volný pohyb osob a kapitálu, či zrušení cel.

Dnes je to těžkopádný socialistický moloch stojící na hliněných nohou se snahou o centralizaci moci a vytvoření vazalských území z jednotlivých členských států. A kluzký Sobotka s vyleštěnou pleší kráčí s budovatelským úsměvem vstříc bruselské řiti. A v kapse má zásobu lubrikantu.